Od španělské nadvlády k autonomii

Dějiny Sicílie mezi pozdním středověkem a dvacátým stoletím tvoří různá panství, ale také problémy, které se znovu vynořují v nových podobách. Na počátku patnáctého století ustala stálá přítomnost panovníků na ostrově: Sicílie byla spravována prostřednictvím místokrálů spojených se španělskou monarchií. Tato změna měla praktické důsledky. Nejdůležitější rozhodnutí mohla dozrát daleko odtud, zatímco na území získávali váhu úředníci a významné místní rodiny. Politická struktura se neměří jen jménem dynastie: záleží na tom, jak shromažďuje zdroje, udržuje pořádek, podporuje nebo brzdí obchod a odpovídá na potřeby těch, kdo žijí ve městech i na venkově.

Piráti, inkvizice a vzpoury

Pirátství na pobřeží a banditismus ve vnitrozemí poznamenaly různé fáze života ostrova. Pro mnohé rolníky mohla nejistota ztížit další život na venkově, zatímco města se stávala místy útočiště a soustředění obyvatelstva. K tomu se přidávaly hladomory a nerovnováha ve využívání půdy. Sicílie, která byla v jiných epochách oslavována jako velká producentka obilí, automaticky nezajišťovala blahobyt svým obyvatelům. Hodnota plodin a obchodu závisela na tom, kdo vlastnil půdu, kdo kontroloval výnosy a jaké zdroje zůstávaly místním komunitám. Moc baronů a role janovských a španělských bankéřů v obchodu ovlivňovaly ekonomické příležitosti místních komunit.

Španělská nadvláda měla také náboženský a kulturní rozměr. Inkvizice a netolerance vůči nekřesťanským menšinám představovaly protiklad k dlouhé historii setkávání, která ostrov charakterizovala. Problém není pouze v potlačování jednotlivých praktik: když autorita stanoví, které myšlenky mohou kolovat a kteří lidé se mohou plně účastnit veřejného života, mění příležitosti celé společnosti. Toto uzavření omezilo kulturní výměnu právě ve chvíli, kdy renesance proměňovala jiná evropská centra. Obraz vyžaduje obezřetnost, protože sicilská kultura nepřestala produkovat díla; poukazuje však na tíhu politických a náboženských omezení.

Povstání ukazují, že obyvatelstvo nepřijímalo politickou a sociální situaci pasivně. Uvádějí se nepokoje v prvních desetiletích šestnáctého století a vzpoury v Palermu a Messině v sedmnáctém století. Podmínky obou měst a motivy účastníků nebyly nutně totožné, avšak epizody odhalují opakující se napětí mezi ústředními autoritami, vládnoucími vrstvami a obyvateli. Rozdělení aristokracie ztěžovalo vybudovat stabilní a koordinovanou opozici. Vzpoura může mocně vyjádřit nespokojenost, a přesto nedokázat změnit systém, který ji plodí. To je jedna z nití, jež spojuje mnohé fáze moderního sicilského příběhu.

Zemětřesení a noví panovníci

K politické krizi se přidaly přírodní události a změny obchodních tras. Zemětřesení z roku 1693 zasáhlo jih ostrova a zanechalo hluboké následky ve městech a jejich památkách. Následné rekonstrukce ovlivnily vzhled měst a otevřely prostor baroknímu architektonickému jazyku, který dnes charakterizuje mnohá centra. Mezitím růst oceánských tras omezil roli, kterou střední Středomoří zastávalo v některých obchodech. To neznamená, že by Sicílie byla odříznuta od veškeré výměny, ale že její geografická poloha již sama o sobě nezaručovala stejnou ekonomickou centrality jako v jiných obdobích. Městské dějiny a mezinárodní ekonomika se zde setkávají obzvláště zřetelně.

V osmnáctém století evropské smlouvy přesunuly Sicílii mezi různé panovníky: po Savojských přišli Habsburkové, poté v roce 1735 Bourboni. Ostrov nadále zajímal mocnosti kvůli svým přístavům a poloze mezi dvěma oblastmi Středomoří. Vyměnit korunu však neznamenalo okamžitě změnit rozdělení půdy nebo tíhu daní. Mnohé vztahy mezi velkými vlastníky, rolníky a místními autoritami přežily dynastické přechody. Toto rozlišení pomáhá číst toto století: na papíře se měnily hranice a spojenectví; na venkově lidé měřili vládu především prostřednictvím nájmů, úrody, daní a možnosti bránit se nejistotě.

Risorgimento a Garibaldi

V devatenáctém století přinesly risorgimentální myšlenky a požadavky na samosprávu nové mobilizace. Povstání v roce 1848 vytvořilo autonomní sicilskou vládu, která byla poté poražena bourbonskou armádou. Je to důležitá epizoda, protože ukazuje, jak aspirace rozhodovat o vlastní politické budoucnosti předcházela italskému sjednocení. Autonomie a národní jednota nebyly vždy vnímány jako shodné myšlenky: různí lidé si je vykládali podle odlišných potřeb a cílů. Mezi sicilskými osobnostmi Risorgimenta byli Giuseppe La Farina a Francesco Crispi. Prostřednictvím jejich cest lze postihnout aktivní roli ostrovanů v politické debatě poloostrova.

V roce 1860 vylodění Tisíce v Marsale, vedených Giuseppe Garibaldim, otevřelo cestu ke konci bourbonského království. Následovala bitva u Calatafimi, dobytí Palerma a plebiscit v říjnu téhož roku; v roce 1861 Sicílie vstoupila do nového Italského království. Tento přechod změnil státní rámec, ale okamžitě nevyřešil nerovnosti. Přetrvávající nespokojenost přispěla také ke vzpouře Fasci siciliani v roce 1894, inspirované socialistickými požadavky. I zde je třeba číst politické dějiny vedle ekonomických podmínek: nové národní občanství mohlo koexistovat s chudobou, obtížnými agrárními vztahy a požadavky na zastoupení, které zůstaly bez odpovědi.

Dvacáté století a autonomie

Dvacáté století přidalo k již tak složitému obrazu války, fašismus a emigraci. Vylodění Spojenců v červenci 1943 a zvláštní statut z roku 1946 byly dvěma rozhodujícími etapami současné fáze. Regionální autonomie tedy vznikla po dlouhé cestě, nikoli jako náhlé řešení jediného konfliktu. V poválečném období se rozvoj snažili podpořit také velkým průmyslem a veřejným financováním, zatímco zemědělství si nadále zachovávalo značnou váhu. Dívat se společně na místokrále, Bourbony, Risorgimento a autonomii se může zdát jako obrovský skok; společnou nití je otázka, kdo přijímá rozhodnutí pro ostrov a jak tato rozhodnutí ovlivňují život sicilských komunit.

Foto: l0da_ralta · CC BY 2.0 · Wikimedia Commons