Renesance na ostrově

Renesance dorazila na Sicílii prostřednictvím lidí, děl a myšlenek, které putovaly mezi ostrovem a dalšími italskými centry. V patnáctém století dospěly k různým uměním nové podněty a jeden aspekt je rozhodující: vnější vlivy nevyvolaly všude stejný výsledek. Sochaři, architekti a malíři tvořili ve městech s vlastními tradicemi a s objednavateli, kteří měli zájem zobrazovat víru, prestiž a rodinnou paměť. Pro čtení tohoto období je vhodné pozorovat díla jedno po druhém, ale také srovnávat různé jazyky. Socha určená pro kostel, palác a obraz vyžadovaly odlišná řešení, přestože se účastnily stejného hledání míry a přítomnosti lidské postavy.

Gaginiové a Laurana

V sochařství vynikají Gaginiové a Francesco Laurana. Gaginiové byli rodinou schopnou založit na ostrově trvalou školu: Domenico zahájil linii práce, kterou pak pokračoval jeho syn Antonello. Tato kontinuita je důležitá, protože sicilská renesance se neshoduje s objevením se jediného izolovaného umělce. Dílna mohla předávat techniky, repertoáry a vztahy s objednavateli po několik generací. Pohled na díla připisovaná různým členům rodiny pomáhá hledat podobnosti a změny, aniž bychom předpokládali, že každý kus představuje stejnou ruku nebo stejné formální řešení. Společné jméno je výchozím bodem pro přesnější čtení.

Mezi díly tohoto období se objevují Madona uchovávaná v Messině, busta Eleonory Aragonské a kaple Mastrantonio v kostele San Francesco v Palermu. I když je nelze fyzicky postavit vedle sebe, tyto příklady ukazují rozmanitost úkolů svěřených sochaři: devoční obraz, portrét a uspořádání prostoru paměti uvnitř sakrální budovy. Mění se vztah k pozorovateli. Postava určená k devoci musí být viditelná a rozpoznatelná; busta soustředí pozornost na tvář; kaple vybízí k tomu, abychom sochu zvažovali spolu s architekturou, která ji obsahuje. Renesance se projevuje právě v těchto konkrétních volbách, nikoli v abstraktní definici „harmonie“.

Antonello da Messina a sicilští malíři

Malířství nabízí stejně bohatou cestu. Antonello da Messina je ústřední postavou; mezi jeho díly najdeme Zvěstovanou Pannu v Palermu, Polyptych svatého Řehoře v Messině a portrét uchovávaný v muzeu Mandralisca v Cefalù. Tři díla naznačují různé způsoby, jak konstruovat setkání mezi obrazem a divákem. U Zvěstované se pozornost soustředí na postavu; v polyptychu význam vzniká také ze vztahů mezi více částmi; v portrétu tvář získává autonomní přítomnost. Srovnávání těchto děl umožňuje pochopit, proč může být umělec rozpoznán, i když se mění náměty a určení. Čtení musí vycházet z toho, co je vidět, pozorováním gest, pohledů a kompozice.

Pracovali také další sičilští umělci stejného období, mezi nimi Antonino Giuffrè, Quartararo, Tommaso De Vigilia a Marco Costanzo. Jejich přítomnost je užitečnou připomínkou: umělecké období netvoří pouze nejslavnější jména. Díla uchovávaná v muzeích a kostelech jsou výsledkem prostředí, v němž pracovalo více dílen, kolovaly modely a měnily se požadavky objednavatelů. Renesanční itinerář tak může vedle známých mistrovských děl zařadit méně navštěvovaný sál nebo městský kostel. Cílem není sčítat jména, ale rozpoznat, jak sdílený jazyk nabýval různých podob na stejném území.

Manýrismus a fontány

V šestnáctém století sicilská města přijala také umělce spojené s manýrismem, mezi nimi Montorsoliho a Camillianiho. Fontána Oriona a fontána Neptuna, které vytvořil Montorsoli v Messině, ukazují jiný typ objednávky než obraz určený pro kapli: zaujímaly městský prostor a stavěly sochu do vztahu s vodou, průchody a reprezentací města. V Palermu dokumentují zásahy na místech jako Santa Cita, Santa Caterina a San Martino delle Scale další formy dialogu s uměleckými jazyky poloostrova. Přechod z patnáctého do šestnáctého století nebyl jednotným nahrazením stylů. Místní dílny a mistři přišedší zvenčí pracovali podle požadavků jednotlivých objednavatelů a zanechali díla různá funkcí i viditelností.

Tuto posloupnost od patnáctého do šestnáctého století nelze redukovat na jednoduchý přechod od jednoho stylu k druhému. Sicilská architektura se stále více propojovala s kontinentálními proudy. Proces přinesl nové umělecké přítomnosti a nové možnosti pro místní dílny. Tváří v tvář budově přeměněné v několika fázích je třeba ptát se, zda portál, fasáda a interiér skutečně pocházejí ze stejného projektu. Stejná pozornost platí pro díla přemístěná z jejich původních míst a dnes uchovávaná v muzeu: návštěva muzea umožňuje lépe vidět objekt, ale vyžaduje také představit si kontext, pro který byl vytvořen.

Umělci z pevniny

Příchod umělců a modelů z poloostrova pokračoval i v druhé polovině šestnáctého století. Vedle Montorsoliho a Camillianiho prameny připomínají Calamecha, Ammanatiho a šíření architektonických řešení Vignoly na některých palermských stavbách. Jejich přítomnost neproměnila všechna města stejným způsobem: veřejná fontána v Messině vyžadovala jiný vztah k náměstí a k vodě než kostel nebo kaple. Místní dílny mezitím dále pracovaly a reinterpretovaly nové jazyky. Sicilská renesance se tak jeví jako sled konkrétních setkání mezi objednavateli, řemeslníky a místy. Přechod k manýrismu tuto síť výměn neuzavřel: pozměnil její formy a připravil další vývoj v umění ostrova.

Foto: Antonello da Messina · Public domain · Wikimedia Commons