Byzantské umění na Sicílii

Byzantská přítomnost na Sicílii patří k určité fázi dějin ostrova, avšak její umělecké dědictví se nedá vměstnat do jediného data. Byzantská éra začala dobytím, které si vyžádal císař Justinián v roce 535. V tomto období architektura následovala stavební vzory rozšířené i ve zbytku říše. To je užitečný výchozí bod: ostrov byl spojen s širším politickým a kulturním světem a jeho sakrální stavby se účastnily sdíleného jazyka. Abychom jej postihli, musíme pohlédnout za často známější podobu zlatých mozaik vytvořených v následujících staletích.

První byzantské baziliky

Mezi příklady této fáze patří bazilika v lokalitě Contrada Vigna a Mare v oblasti Santa Croce Camerina a bazilika Santa Domenica v Castiglione. Obě svědčí o architektuře byzantské éry. Nejsou to jména tak bezprostředně známá jako velké katedrály, ale právě proto pomáhají změnit měřítko pozorování. Bazilika nevypráví pouze o volbě jednoho stylu. Naznačuje, že společenství potřebovalo uspořádaný prostor, kde by se mohlo scházet, slavit a poznávat samo sebe. Její půdorys, zdivo a vztah k území jsou historickými prameny, i když se dekorace ztratily nebo je obtížné je interpretovat. Srovnání těchto lokalit navíc připomíná, že byzantské dědictví není soustředěno v jediném městě. Sledovat jeho stopy v různých oblastech pomáhá pochopit, jak sdílené vzory nabývaly různých rozměrů a vztahů ke krajině. Vzdálenost mezi místy je součástí historie jejich šíření.

Pozorovat tyto stavby znamená věnovat pozornost tomu, co forma umožňuje rekonstruovat. Můžeme se snažit pochopit, kde byl vstup, kterým směrem se vyvíjel hlavní prostor a jak byla oddělena oblast určená k bohoslužbě. Pokud zůstaly jen části konstrukcí, mezery nejsou překážkou, kterou bychom měli ignorovat: připomínají, jak neúplně se část antického dědictví dochovala. Archeologická návštěva často umožňuje představit si rozměry a cesty spíše než vidět prostředí zachované v jeho celistvosti. Je to trpělivé čtení, odlišné od bezprostředního dojmu z kostela zcela pokrytého obrazy.

Hroby v latomiích

Svědectví tohoto období se neomezují na stavby určené k liturgii. V lomech u Palazzolo Acreide se dochovaly křesťanské a byzantské hroby vytesané do prostoru poznamenaného činností dřívějších epoch. Zde není předmětem zájmu půdorys baziliky, ale způsob, jakým si společenství zvolilo využití již existující dutiny pro památku mrtvých. Tento případ ukazuje další tvář hmotné produkce spojené s byzantskou přítomností: pohřby, opětovné využití a adaptace, často méně nápadné než monumentální kostel. Srovnání lomů s bazilikami umožňuje rozlišit funkce míst a vidět, jak byla náboženská život přítomen jak v prostorech kultu, tak v těch funerálních.

Byzanc v normanských mozaikách

Když však mluvíme o byzantském umění na ostrově, musíme rozlišovat produkci vzniklou za byzantské vlády od pozdějšího užívání technik a obrazů spojených s touto tradicí. Ukazují to mozaiky v Martoraně a v Palatinské kapli, vytvořené v normanském období. Jsou to díla jiné politické fáze, ale jejich jazyk si udržuje silný vztah k byzantské obrazové kultuře. Toto rozlišení brání tomu, abychom do stejné kategorie zařadili předměty oddělené staletími a různými okolnostmi. Zároveň umožňuje pochopit, jak umělecké znalosti mohou pokračovat v oběhu a proměňovat se i po skončení politické nadvlády.

V mozaikách Palatinské kaple a Martorany se byzantská tradice projevuje ve způsobu uspořádání posvátných postav a v jejich vztahu k architektonickému prostoru. Nestačí říci, že září zlatem: obraz umístěný vysoko vede pohled a nastoluje jinou hierarchii než scény rozmístěné podél stěn. Tesery reagují na světlo a nechávají vnímat povrchy jako součást prostředí, nikoli jako zavěšené obrazy. Palatinská kaple spojuje tyto obrazy s dalšími prvky vázanými na vkus normanského dvora; v Martoraně se stejným způsobem čtou objednavatelé a figurální volby. Obě ukazují uměleckou tradici živou po skončení byzantské vlády, přepracovanou pro nové náboženské a politické potřeby.

Dědictví, které je třeba číst po etapách

Vztah k byzantské kultuře se tedy nevyčerpává seznamem památek. Týká se oběhu řemeslníků, přetrvávání způsobů zobrazování posvátna a dialogu mezi ostrovem a východním Středomořím. Pro návštěvníka se rozdíl mezi lokalitou z doby Justiniána a mozaikou z normanského období může stát nití itineráře. Začíná se u konstrukcí starších bazilik a dochází se k zářivým povrchům středověkých kostelů, přičemž hledáme, co se mění a co zůstává rozpoznatelné. Tyto dvě zkušenosti se nenahrazují: jedna vysvětluje historickou byzantskou přítomnost, druhá dlouhý život jejího obrazového dědictví.

Tato pozornost k jednotlivým fázím činí návštěvu poctivější a zajímavější. Sicilský kostel může nést byzantský otisk, aniž byl postaven za byzantské říše; starobylý pozůstatek může dokumentovat tuto epochu, aniž ukazuje mozaiky, které s ní často spojujeme. Ptát se, kdy byla stavba realizována, kdo si ji vyžádal a jak se v čase měnila, pomáhá nezaměňovat styly a vlády. Byzantské umění na Sicílii se tak jeví jako příběh přítomnosti a předávání: stavby ze 6. století, vzory sdílené s jinými středomořskými zeměmi a obrazy, které promlouvaly ke komunitám ostrova mnohem později.

Foto: KNOW MALTA by Peter Grima · CC BY-SA 2.0 · Wikimedia Commons