Vandalové a Byzantinci: nová fáze

Konec západní římské moci otevřel na Sicílii období nestálých vlád. Ostrov ovládal důležité průchody mezi Apeninským poloostrovem a severní Afrikou: kdo vlastnil jeho přístavy, mohl přesouvat lodě a zásoby ve středním Středomoří. Proto byly politické osudy ostrova spjaty s válkami vedenými na obou březích moře. Vyprávění o 5. a 6. století prochází třemi hlavními etapami: příchodem Vandalů, vládami spojenými s Hérulem a Góty, a nakonec dobytím, které nařídil císař Justinián. Data pomáhají zorientovat se, ale sama o sobě nevystihují, co se odehrávalo ve městech a na venkově.

Vandalové, Herulové a Gótové

Vandalové, usazení už také v severní Africe, dosáhli Sicílie v 5. století; chronologie pramene klade jejich příchod do roku 468. Ovládnutí ostrova zapadalo do jejich námořní politiky, umožněné krizí západní císařské obrany. Pro pochopení tohoto období si musíme představit přístavy, z nichž lodě vyplouvaly nebo do nichž připlouvaly, ale také vnitrozemská území vzdálená od míst vojenských operací. Dobytí měnilo to, komu se mělo poslouchat a komu odvádět daně; neproměnilo však ve stejný den práci na polích ani uspořádání cest. Nedostatek velkých památek připisovaných této krátké fázi činí ještě důležitějším odlišovat dějiny vlád od každodenních praktik, které pokračovaly.

Po vandalské nadvládě následovala vláda Herulů a poté Gótů; v roce 491 se Sicílie stala součástí království Theodoricha. Mezitím bylo křesťanství v sicilských městech už přítomno. Pohřby, katakomby a první kultovní stavby připomínají, že náboženské komunity měly vlastní dějiny, které nezačaly s novými panovníky. Také spojovací cesty a obydlené oblasti byly dále využívány. Jsou to stopy kontinuity, které pomáhají číst postrománský Západ, aniž bychom si představovali ostrý předěl mezi starověkem a středověkem. Když tedy zasáhla moc Konstantinopole, našla ostrov obydlený a strukturovaný, nikoli území, které by bylo třeba znovu založit.

Belisar a byzantská Sicílie

Nový zlom nastal v roce 535, kdy generál Belisar dobyl ostrov pro císaře Justiniána. Sicílie se stala základnou pro byzantské operace na Apeninském poloostrově. Tato volba měla zjevnou geografickou logiku: z jejího území bylo možné rychle dosáhnout břehů kontinentu a kontrolovat střední úsek námořních cest. Epizoda také umožňuje pochopit, že „byzantský“ označuje Východořímskou říši, nikoli civilizaci, která se objevila náhle. Východní vláda si nárokovala kontinuitu s římskou císařskou tradicí; ostrov se tedy dostal pod autoritu, která hleděla ke Konstantinopoli, ačkoli dědila mnohé struktury předchozího světa.

Syrakusy byly významným centrem byzantského období. Jejich přístav, opevnění a spojení s východní Sicílií jim dávaly správní a vojenskou úlohu, kterou chápeme při pohledu na mapu ještě předtím, než si všimneme památek. Řecké a římské město nebylo opuštěno: budovy, ulice a pohřební prostory používalo nebo přetvářelo obyvatelstvo, jež bylo už z velké části křesťanské. Proto Syrakusy nečteme tak, že bychom přecházeli přímo od řeckého divadla k baroknímu průčelí katedrály. Mezi těmito dvěma okamžiky leží staletí městského života, císařských rozhodnutí a církevních vztahů s východním Středomořím. Svědectví jsou méně nápadná, ale slouží k rekonstrukci kontinuity města.

Války, kostely a hroby byzantské doby

Byzantskou nadvládu nelze číst pouze prizmatem vojenské správy. Války oslabily ekonomiku a uvalily tíživý tlak na obyvatelstvo. Dlouhá přítomnost vlády mohla některým obchodům přinášet bezpečí a zároveň zatěžovat daňové poplatníky a venkov. Náboženské události přidávají další rovinu. Přechod z papežské jurisdikce pod konstantinopolský patriarchát zviditelňuje soupeření mezi centry církevní autority. Pro obyvatele mohlo rozhodnutí přijaté daleko od ostrova ovlivnit správu místních komunit, vztahy mezi biskupy a politickou mocí i způsob, jímž byla Sicílie zasazena do středomořského křesťanstva.

Také architektura pomáhá vyprávět o tomto období, třebaže mnohé stavby byly pozměněny nebo se k nám dostaly jen ve zlomkovité podobě. Bazilika v Contradě Vigna a Mare u Santa Croce Camerina a bazilika Santa Domenica v Castiglione di Sicilia rozšiřují pohled za velká centra, k místům, kde křesťanské komunity organizovaly prostor pro bohoslužbu. Mnohé stavby následovaly vzory rozšířené v říši, avšak přizpůsobené místům a materiálům ostrova. Srovnávat je, když je to možné, znamená ptát se, které formy byly sdílené a která řešení závisela na terénu, materiálech a místních potřebách.

V latomiích v Palazzolu Acreide se navíc dochovaly hroby vztahující se k byzantskému a křesťanskému období. Tento detail naznačuje konkrétní způsob, jak číst kontinuitu míst: prostor poznamenaný dávnou historií mohl v proměněném náboženském kontextu získat nové funkce. Kameny samy nevyprávějí, kdo je navštěvoval, ale ukazují, že krajinu znovu využívaly, interpretovaly a obývaly různé generace. Právě proto je vhodné se před svědectvím z byzantského období ptát, co existovalo předtím a jaké úpravy byly zavedeny poté. Monumentální Sicílie jen zřídka nabízí stavby, které zůstaly totožné se svou prvotní podobou.

Vstříc arabskému dobytí

Když v 9. století začalo arabské dobývání, dospěla tato fáze ke zlomu. Postup nových dobyvatelů usnadnila také slabost způsobená konflikty a napětími byzantské vlády. Dějiny Vandalů a Byzantinců tedy připravují ty následující, aniž by se redukovaly na pouhou vsuvku mezi Římem a Araby. V těchto staletích se měnily autority, upevňovala se křesťanská kultovní místa, Syrakusy si udržely politickou úlohu a ostrov zůstal ve středu středomořského soupeření. Rozpoznání této fáze činí sicilskou krajinu čitelnější: pod každou slavnou památkou se často skrývá sled užití a rozhodnutí, který náleží i těmto méně vyprávěným staletím.

Foto: Arpingstone · Public domain · Wikimedia Commons