Sicílie pod Římem

Přechod Sicílie pod Řím byl výsledkem dlouhého soupeření o kontrolu nad Středozemním mořem. Římské dobývání je třeba číst na pozadí rivality mezi sicilskými městy, karthaginské přítomnosti a nové váhy, kterou získal Řím. Osudy Pyrrha a Hieróna II. patří k desetiletím, která předcházela punským válkám a provázela je. Pro ostrov nešlo o okamžité nahrazení všech řádů: města a území vstupovala postupně do širšího politického systému. Poloha Sicílie, užitečná pro obchod i vojenské operace, z ní činila rozhodující úlovek.

Sicílie se stala první římskou provincií v roce 227 př. n. l. a trvale vstoupila do politického systému republiky. Syrakusy si však ještě nějakou dobu zachovaly vlastní politické dějiny a kapitulovaly v roce 212 př. n. l. před Marcem Claudiem Marcellem. Tato dvě data pomáhají pochopit, proč nelze dobývání redukovat na jedinou epizodu. Řím musel budovat svou kontrolu, zatímco pokračovaly války a spojenectví. Sicilská města se ocitala před volbou, na kterou stranu se postavit, často v proměnlivých podmínkách. Příběh Hieróna II., který změnil svá spojenectví, ukazuje, jak moc místní rozhodnutí závisela na síle soupeřících stran.

Jakmile byl ostrov začleněn do římské nadvlády, získal díky obdělávatelné půdě pozoruhodnou ekonomickou roli. Obrat „obilnice Říma“ shrnuje význam zemědělského zásobování zajišťovaného sicilskými pozemky. Za tímto spojením stála pole, pracovníci, vlastníci, doprava a daňové odvody. Vztah s Římem nabízel přístup k širšímu obchodnímu systému, ale vystavoval komunity těžkým požadavkům. Dobytí vedlo ke ztrátě části uměleckého dědictví a omezilo místní autonomii, i když některé městské struktury formálně zůstaly v platnosti. Pro pochopení provincie je třeba hledět jak na příležitosti, tak na náklady jejího fungování.

Silnice byly podstatným nástrojem. Spojení zamýšlená i pro pohyb legií podporovala obchod mezi městy a územími. Silniční síť neslouží pouze armádě: propojuje města, venkov, přístavy a trhy. Římská Sicílie žila v tocích produktů a lidí, které přesahovaly hranice ostrova. Obchod s ostatními západními provinciemi provázely proměny v rozdělení půdy. Latifundia, velké zemědělské majetky, ukazují méně monumentální, ale zásadní aspekt tohoto období. Způsob, jakým byla půda organizována, ovlivňoval život těch, kdo ji obdělávali, i městskou ekonomiku.

Vzpoury otroků odhalují napětí vytvořené ekonomickým systémem založeným také na rozsáhlém vykořisťování práce. Nelze porozumět mozaikám a vilám římské doby, zapomene-li se na práci, která podporovala bohatství. Příchod mnoha otroků a koncentrace majetku vytvořily podmínky pro konflikt. Vzpoury byly tvrdě potlačeny, ale jejich památka brání tomu vyprávět o provincii pouze prostřednictvím efektivity silnic nebo krásy aristokratických domů. Římská Sicílie byla obývána lidmi ve velmi odlišných společenských postaveních, kteří neprožívali prosperitu ostrova stejným způsobem.

Důsledky římských občanských válek zasáhly i Sicílii. Příběh Sexta Pompeia ukazuje strategický význam ostrova: kontrola měst ve východní části a blokáda dodávek obilí tížily Řím. Octavianus ho porazil a reorganizoval moc, přičemž změnil i daňový systém. Daně se v průběhu času měnily, od desátku z úrody k dani vázané na vlastnictví. Jsou to administrativní změny, které se mohou zdát vzdálené návštěvě archeologické lokality, ale ovlivňují konkrétní život komunit: určují, kdo platí, na jakém základě a s jakými důsledky pro využívání půdy.

Mozaika římské vily del Casale v Piazza Armerina, amfiteátry v Catánii a Syrakusách a římská socha Venuše uchovávaná v muzeu Paola Orsiho dosvědčují různé formy římského umění. Tato svědectví mají různé měřítko a funkce. Mozaika patří k obývanému a zdobenému prostoru; amfiteátr odkazuje k veřejným podívaným; socha odhaluje umělecké volby a formy zobrazení. Vila dokumentuje především vkus a ekonomické možnosti toho, kdo si ji mohl objednat: sama o sobě nepopisuje život většiny zemědělských pracovníků. Vidět tato díla spolu s řeckými pozůstatky umožňuje rozpoznat kontinuity a proměny. Sicilská města nezačínala s Římem od nuly: předchozí struktury a paměti byly znovu využity, přizpůsobeny nebo doplněny novými díly.

Postupem času obilí pocházející ze severní Afriky snížilo závislost Říma na sicilské úrodě. Ostrov byl nadále obýván, obděláván a protkán obchodem, ale jeho místo v imperiální ekonomice se změnilo. Ve stejném období se formovaly křesťanské komunity a objevily se nové pohřební praktiky, známky postupné náboženské proměny. Vila, jako je ta del Casale, městský amfiteátr a zemědělská oblast vyprávějí různé aspekty tohoto příběhu: přepych rezidence, veřejné podívané a práci, na níž závisela produkce. Spojit je znamená uznat, že provincie nebyla pouze dobytým územím. Byla to společnost v pohybu, poznamenaná zároveň řeckými kontinuitami, římskými institucemi, sociálními nerovnostmi a novými formami kultu.

Foto: Unknown authorUnknown author · Public domain · Wikimedia Commons